Mezinárodně uznávaná míčová hra pro zrakově postižené. Při hře musí být naprostý klid, neboť se hraje s ozvučeným míčem a hráči mají oči zakryté klapkami a orientují se výhradně sluchem a hmatem na hmatově zvýrazněných lajnách. Hrají se dva desetiminutové poločasy, přičemž každé družstvo má tři hráče, kteří stráží svou devítimetrovou branku. Pokud rozdíl stavu utkání činí deset gólů, hra je ukončena dříve.
Zrakově postižení mohou provozovat většinu disciplín atletiky, a to opět v závislosti na stupni zrakového postižení samostatně, nebo s trasérem. Při běhu využívají trasér a závodník elastické gumy nebo šňůrky a běží zároveň, přičemž trasér nesmí závodníka "táhnout" a být před ním. Udává pouze směr. Tento běh je velmi náročný na koordinaci pohybu a vzájemnou souhru traséra a závodníka. Při skoku do dálky musí závodník správně odhadnout směr rozběhu i místo odrazu. Totéž platí při vrhu koulí, hodu oštěpem atd. Trasér může nevidomému hlasem přiblížit správný směr hodu, nesmí však jakkoli asistovat při hodu samotném např. se závodníka dotýkat.
Velice vhodný sport pro nevidomé. Orientace v bazénu je pro nevidomého relativně snadná, při závodech je prostor navíc vymezen dráhami. Pokud nevidomý využívá startů z můstku, musí dobře odhadnout směr skoku. Někdy se využívá jemného klepnutí holí závodníkovi na hlavu těsně před hranou bazénu při obrátce resp. v cíli, věděl, že se k této hraně blíží a nezranil se.
Základní lezecké a jisticí dovednosti zvládají zrakově postižení lidé bez potíží. Nezbytná je spolupráce zrakově postiženého lezce a traséra, tzv. jističe. Lezení je jednou z pohybových aktivit, která nabízí nevšední zážitek jak pro lezce samotného, tak pro jističe vzhledem k nezbytnosti jejich těsné spolupráce a kontaktu.
Je naprosto běžnou záležitostí, že zrakově postižení hrají běžné míčové hry, jako jejich zdraví vrstevníci, pokud jim to alespoň trochu zbývající zraková dispozice dovolí. Někdy stačí málo, např. míč s kontrastními barvami, nebo kontrastní lajny na hřišti, intenzivnější osvětlení.