Slabozrací zpravidla zvládají orientaci i v náročnějším terénu samostatně, lidé se zbytky zraku a prakticky nevidomí jdou s průvodcem, který je informuje o povaze terénu, ale i okolním prostředí, aby získali pokud možno ucelenou představu o trase. Záleží především na kondici a zkušenostech nevidomého, ale i průvodce. Zkušení turisté mohou zdolávat i náročné terény, je však nutné počítat s odpovídající časovou prodlevou.
Slabozrací mohou jezdit samostatně, pokud je v čele a na konci pelotonu zkušený instruktor. U těžce zrakově postižených a nevidomých se využívá tandemových kol, kdy v čele jede vidící a informuje nevidomého o povaze terénu i okolí. Je nutno dbát bezpečnostních pokynů instruktorů a také nevidomý by měl znát základní pravidla silničního provozu.
Účast zrakově postižených osob při sjíždění řeky? I to je možné. Lepší jsou v tomto směru raftové čluny, které jsou stabilnější, než loď a bývají obsazeny čtyřmi až šesti lidmi. Pokud se sestava člunu rozloží mezi vidící a nevidící, je možné plavbu bez úhony absolvovat. Vidící informují nevidomé o povaze řeky, jak mají pádlovat atd. Nevidomý se samozřejmě aktivně podílí na plavbě.
Nevidomí jezdí na běžkách s trasérem, který jede vždy před nevidomým a informuje ho o stavu a povaze terénu. Zde se využívají i specifické signály např. "stopa dobrá, mírně vpravo, ještě vpravo, levá stopa vede atd". Dále je vhodné, aby byl trasér ozvučen, často má např. rolničky na hůlkách. Běh na lyžích je pro traséra i nevidomého velmi náročný, ale pokud nevidomý zvládá techniku a překoná pocit strachu, je možné absolvovat klidně celodenní výpravu na běžkách.
Opět se využívá traséra. Velmi náročný sport, kde je nutná dlouhodobá příprava a trénink včetně použití smluvených signálů, které musí být krátké a výstižné, neboť i u zrakově postižených se může jednat o poměrně vysoké rychlosti. Vždy je nutné, aby se zrakově postižený podrobně seznámil s trasou i okolím a vzájemně si s trasérem určili významné orientační body dané trasy.